Kočičí povídky: Náfuka

Jelikož já, na rozdíl od všech ostatních, nemám volno a musím pracovat i v karanténě a nezvládám tak upokojit vaše znuděné duše lačnící po dalších článcích (i když bych moc chtěla!), přesvědčila jsem aspoň Wormely, aby sesmolila nějakou kočičí povídku, kterou už delší dobu slibuje. Možná jich bude víc. Časem… Další očekávejte tak za pár let, jak ji znám. Nebo raději neočekávejte a nechte se příjemně překvapit, až vyjde. Jako mě příjemně překvapila tahle.
Mimochodem – znáte její starý =>blog<=? I když si myslí, že když schová všechny rubriky, nikdo ty staré články nenajde… já vám poradím! Skočte přímo do =>archivu<= a vezměte je hezky podle let. Ty staré jsou totiž nejlepší :3
Tak si hezky počtěte a nezblázněte se doma!
Vaše Sluneční záře
 
Doporučení od Wormely: Pokud nechcete chytit rakovinu, nechoďte tam.
 
Shoř v pekle, Záře 🙂
 
Taky tě miluju :*
 
Přeji Vám i Vašim blízkým klidnou karanténu a pevné zdraví.
 
Užijte si čtení.

 
Jarní větřík mu rozčísl jeho lesklou rezavou srst. Chlad ho probudil. Otevřel svá zelená očka a ospale zamrkal. Po rozkoukání protáhl své štíhlé tělo a posadil se do vlhké trávy. Ranní rosa mu nevadila. Měl vodu rád.
Slunce vykouklo zpoza mraků a světlo se odrazilo od jeho srsti. Na slunečním svitu zářila a ve větru plála, jako ten nejžhavější oheň. Byl to krásný kocour. Kdejaká kočka z okolí mu záviděla jeho vzezření i spokojený život, a jakmile přišel do nějaké společnosti, ostatní se mu stranili. Tak moc ho nenáviděli.
 
Sám si často pokládal otázku.
Proč mě nikdo nenapadne, když všem vadím? Potrhali by mi kožich a krásu by mi závidět přestali. Proč mi ostatní závidí krásu? Jsme kočky. Záleží na jiných přednostech. Tak proč ode mne odchází? Proč jsem sám? Tak moc ho to trápilo.
 
Jak seděl, rozhlédl se po okolí. Stromy na travnatém plácku, kde bydlel, krásně kvetly. Alespoň něco dodalo špetku krásy sídlišti, kde se jeho domov nacházel. Jeho zrak zachytil pohyb. Byla to kočka. Kočka, kterou neznal. Ale on znal kolem dokola všechny. Tulák to nebyl a zdejší mazlíči ven nechodili.
 
Zamyslel se.
Kohopak to tu máme? Cizinec? Zavětřil. Cizinka. Mazlíček, co utekl od lidí? Lidé zde kočky nevyhazují. Ale kočky od nich ani neodcházejí. Kdo je to?
Přešlápl z tlapky na tlapku. Nová tvář ho na jednu stranu znejistila. Pak v ní zahlédl příležitost. On nezná ji a ona jeho. Nemusí k němu mít stejný přístup jako ostatní. Rozhodně se postavil na všechny čtyři tlapky.
 
•••
Cizinka jeho pohyb zaznamenala. Lekla se. Myslela si, že je sama. Jak sebou trhla, neudžela rovnováhu a zavrávorala. Kdyby na ni kocour zaútočil, bylo by po ní. Ale on se ani nehnul. Stál na místě a pozoroval ji. Nesměla situaci podcenit. Teď už byla připravena na útěk. Nechtěla se prát. Nemohla. Byla čerstvě zraněná. A to nebylo všechno, co o ní zrzek nevěděl.
•••
 
Nová kočka byla krásná. Ne. Byla nádherná. Nemohl z ní spustit oči. Ještě takovou neviděl. Ledově se jí leskly oči. Měla natrhlé jedno ucho a výraznou jizvu přes obličej. Srst měla rozcuchanou a tmavou jako ten nejčernější havran. Její rány nebyly z šarvátek o granule, které lidé kočkám nechávaly volně venku. Nebyla jako kočky z ulice. Působila jinak. Divoce. Musely to být pozůstatky z boje o život. Osobitost a tajemnost cizinky ho uchvátila. Zajímalo ho o jejím životě všechno. Byla od něj poměrně kousek. Pár skoků a byl by u ní. Ale nechtěl ji vyplašit. Viděl, jak má napjaté svaly.
 
Hlavou se mu honily myšlenky.
Vypadá vystrašeně. Kdybych se přiblížil, utekla by? Ale vypadá vyčerpaně. Zaútočila by? Ale nechci jí ublížit. Možná by i ona ublížila mně. Nechci mít dalšího nepřítele. Těch mám dost.
Rozhodl se neudělat ani jednu z věcí, nad kterou přemýšlel. Nadechl se a bez hnutí mňoukl směrem ke kočce: “Nechci ti ublížit! Chci si jen promluvit. Můžu k tobě blíž?”
Rozhodnutí, které učinil, cizinku znejistilo. Její krásný, ale nepřátelský hlas se nesl sídlištěm: “Nemám ti co říct. Nepřibližuj se!”
Zrzka její odpověď nepotěšila. Zahlédl na jejím krásném těle další ránu. Čerstvou. Na břiše měla šrám. Krvácela. Bylo mu jí líto. Znovu si kočku prohlédl. Její sametové bříško úplně neladilo k její hubené postavě.
 
Došlo mu, proč se kráska chová tak nepřátelsky.
Je březí! Někdo ji napadl a ohrozil budoucí potomky. Proč by mi měla věřit? Jsem pro její mláďata jen dalším ohrožením. Ale já jí chci pomoct.
Váhavě jednou tlapkou vykročil vpřed, zlomil větvičku, aby zaujal její pozornost. “Jsi daleko od lesa! Neublížím vám! Chci pomoci. Poběž za mnou!” mňoukl a rozeběhl se k úzké uličce mezi paneláky.
 
•••
Sledovala, jak si ji prohlíží. Věděla, že její odpověď ho neuspokojila. Že se rozmýšlí, jaké další kroky podnikne, aby se k ní mohl přiblížit. Byl jako otevřená kniha. Zaznamenala, že se cizincův pohled zastavil na jejím zraněném břiše. Naježila se.
Zaslechla za sebou nenávistné vrčení a vřískání. Přicházelo to z dálky, ale poznala své nedávné nepřátele. Ti, co jí ublížili. Blížili se. Zrzavého kocoura neznala, ale v jeho hlase nebyla stopa po nepřátelství.
Když křupla větvička, otočila se zpět na kocoura. Jakmile vyslovil výzvu s pomocí, rozeběhla se za ním. V hloubi duše doufala, že učinila správné rozhodnutí. Musela svá koťata ochránit. Musela zrzavému cizinci věřit. Další boj s nepřáteli by už určitě nedopadl v její prospěch.
•••
 
Utíkal na své tajné místo. Věděl, že se tam nikdo, kdo by po jeho cizince mohl jít, nedostane. Byl rád, když slyšel, že za ním kočka běží. Proběhli uličkou mezi domy. Zahnuli doprava do keřového tunelu. Prodírali se klikatými uličkami keře. Po chvíli vyběhli znovu na světlo.
Kolem nich se tyčily stromy posety bílými květy. Byly jich tu stovky. Kočky se sadem prohnaly rychlostí bouřky. Zraněná kočka nebyla tak vyčerpaná, jak zrzkovi při jejím pozorování připadalo. Držela se ho, jako by na sobě čerstvé zranění neměla.
Jejich cesta se stočila. Vyšplhali po mohutném stromě a po větvi přešli nad oplocenou zahradu. Než zrzek seskočil, otočil se na svou společnici a co nejupříměji a nejklidněji mňoukl: “Neboj se. Věř mi.” A skočil.
 
•••
Běžela za ním, co to jen šlo. Po vyšplhání na strom už jí pomalu docházely síly. Ale nedala to na sobě znát. Slova, co z kocoura vyšla, ji znejistila.
 
Zamyslela se.
Doteď jsem utíkala za cizincem. Nevím, co se mnou má v plánu a kam mě vede. A teď mi řekne, ať se nebojím? Co mě dole čeká?
Začalo jí ještě víc bušit srdce. Pomyslela na nepřátelství, co za sebou ještě před chvílí slyšela. Skočila dolů. Dopadla na polorozpadlý pařez. Zvedla zrak a spatřila, proč zrzek řekl to, co řekl. Pes.
•••
 
Když viděl, že kočka dopadla vedle něj, ulevilo se mu. Nemusel ani sledovat pohled jeho cizinky. Věděl, co se jí honí v hlavě. Ale z toho strach neměl. Pohlédl jí na břicho a sevřelo se mu srdce. Poprvé ji měl tak blízko u sebe. Bříško měla celé od krve.
“Musíme jít. Znám někoho, kdo ti pomůže,” mňoukl.
“Pes!” sykla na zpátek, naježila se a začala couvat k plotu, který díky stromu přeskočili. Hnědé vysoké zvíře s černým pálením a maskou se k nim rychle blížilo. Zrzavý průvodce se k ní, čelem ke psovi, ochranářsky postavil a klidně mňoukl: “Maxi! Pomalu! Děsíš ji!” Pes se zastavil. Přátelsky vyplazil jazyk a naklonil hlavu.
“Moje kamarádka je zraněná. Musím za Česem,” pokračoval kocour. Pes zavrtěl ocasem. Něco hlasitě štěkl a vesele odběhl pryč od vyděšené kočky.
 
Zrzek se otočil na cizinku: “Nemusíš se bát. Tenhle pes nám neublíží. Znám ho od štěněte.” Kočička se trochu uvolnila a přestala se mačkat k plotu. Kocour dál pokračoval: “Zavedu tě za mým přítelem, pomůže ti. Učil se léčení u divokých jako jsi ty. Jmenuje se Česnek. Jak se jmenuješ ty?” Cizinka už byla klidná. Necítila nebezpečí. Byla ráda, že riskovala. Dali se do kroku.
“Jmenuji se Havranka, ale mám radši oslovení Raven,” usmálala se. “Jak říkají tobě?”
Zrzek se lehce zachvěl: “Máš moc hezké jméno. Já takové štěstí neměl. Nikdo mě přímo nepojmenoval.” Zahleděl se smutně do země a pokračovali v chůzi dál. “Pes, kterého jsi viděla, mi ve své řeci říká Hebký kožíšek. Což není moc reprezentativní. Ale ostatní mi říkají Náfuka. Ani nevím proč. Se mnou ani jednou dlouze zdejší kočky nepromluvily. Jen mě viděli… a udělali si názor. Vede je takový protivný prcek, se kterým jsem se jednou nepohodl. Heh, nějak jsem se rozpovídal. Promiň. Takže si můžeš vybrat. Ani jedno jméno se mi přímo nelíbí.”
 
 
Když došli na druhou stranu zahrady, zastavili se u vysokého dubu.
“Tady bydlí Čes,” mňoukl zrzek a ukázal ocáskem na kotlinu v kmeni.
Raven se na Náfuku podívala. “Ten kocour tě nemá rád a používá tu nejmocnější zbraň. Útočí na tebe samotou. Chce, aby ses cítil opuštěný. Všechny od tebe odtahuje. Je to nejspíš nějaký psychouš,” usmála se. “Nebuď smutný. Vykašli se na něj. Máš dobré srdce. Buď na místě, kde jeho kumpáni nejsou. Říkal jsi, že se psem vycházíš dobře. Proč nezůstaneš tady?”
Kocourek se zamyslel. Byl rád, že téhle kočce pomohl. Byla to, co potřeboval. “Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel… Ale zní to dobře. Sem ti tuláci nechodí. Maxe se bojí. Děkuji ti za tvou důvěru.” Otřel se o její krásnou srst.
Kočička mu na oplátku olízla ouško. “Tak vidíš. Já děkuji tobě. Teď už bude dobře, Plamenosrstý.”

Děkuji za pozornost, snad se líbilo.

Wormely