Děkujeme, že s námi držíte i v naší neaktivitě.
Vaše čičinda Wormely

Článek byl vydán až po schválení vrchní velitelky Záře,
z textu byly odebrány výrazy a věty nevhodné pro děti a mladistvé.

Jak už jsem psala v předešlém článku, braly jsme u vyhodnocování zřetel na to, že někteří válečníci mají podobné zbarvení.

Chtěly bychom všem deseti soutěžícím poděkovat za jejich účast.
Nejvyšší počet správně uhádnutých válečníků bylo deset z dvanácti.
Ale těchto deset z dvanácti uhádli tři účastníci.

Ano, psala jsem, že pokud se to sejde, vybereme jednoho výherce náhodně.
ALE!

Radily jsme se s Jeřabinou a se Září.

Jeřabina měla úplně skvělý nápad.
„Co prostě udělat výhercema všechny tři?“

Takže našimi výherci jsou:

Ohnivý pruh
g.
Lostpaw

Gratuluji Vám!
Do komentářů nám již zmínění výherci prosím napište, jaký váš kočičí charakter nebo jakého válečníka z knihy ode mě (W.) chcete nakreslit.

Z časových důvodů mohou obrázky trvat déle, ale rozhodně o ně nepřijdete (:

Sláva vítězům, čest poraženým!
Ještě jednou všem zúčastněným děkujeme.
Neumřete na koronu nebo na zavalení toaletním papírem a užívejte dne,

tým Wormely, Jeřabina, Záře

Je to úplně jednoduché. Níže jsou válečníci, které můžete najít v již přeložených knihách.
Vy k číslům přidělíte jména – můžete česky i anglicky – a odešlete to do komentářů.

Vyhrává ten, kdo správně uhodne všechny válečníky.
Pokud bude více zúčasněných, kteří správně pojmenují všechny válečníky, tak výherce náhodně vybereme.
A o co se soutěží?
Kdo vyhraje, tak mu nakreslím jeho kočičí charakter!
(snad je to dostatečná motivace :’D)
Čas máte do konce května. Poté se komentáře uzavřou a my odhalíme správné výsledky a výherce!

Ke každé postavě se snažte vždy uvést jen jedno konkrétní jméno. Pokud máte pocit, že kočka PŘESNĚ odpovídá více postavám, uveďte jich více, ale pokud jedna z nich nebude na popis přesně sedět, nebude vám tahle postava uznána. Aby vám kočka byla uznána, musíte napsat postavu, kterou měla být původně.

A teď už naši válečníci!
Hodně štěstí =(^•.•^)=

Wormely

Hezky se bavte ~^•.•^~   Prosím, nepište do komentářů výsledek, ať ostatním nezkazíte tu napínavou část. Díky!

Děkuji za pozornost, snad se líbilo.

Wormely

Všichni napjatě očekáváme, kdy konečně vyjde šestý díl. Vždyť Nebezpečná stezka končí v tak napínavé chvíli! Já vám však ani dnes nemůžu dát žádné nové informace, po kterých tak prahnete. Proč si ale to dlouhé čekání na další díl nezkrátit? Rozhodla jsem se pro vás přeložit povídku, na kterou jsem narazila při listování v knize Warriors: The Ultimate guide. A že jsem se u toho pořádně zapotila! Její děj se odehrává v průběhu čtvrtého dílu, přesto ji nedoporučuji číst těm, kdo ho ještě nedočetli. Připravili byste se o napínavý dějový zvrat 🙂

Po menším váhání jsem se rozhodla zachovat překlady jmen podle Albatrosu. I když mě za Měsíčního drápa starší fanoušci možná ukamenují, myslím si, že pro většinu z nás je to takhle jasnější a nebudeme se do toho více zamotávat. U jmen s neoficálním překladem je v závorce uvedeno původní anglické jméno.

Tak hurá do čtení! I když ne zas tak moc, ať vám to aspoň chvilku vydrží 😀  

Devět životů Měsíčního drápa: Rozhodnutí Hvězdného klanu

 Rýmák došel k temnému otvoru zejícímu pod zubatými vrcholy a ustoupil stranou. „Až po tobě, Drápe,“ zamumlal.

Dráp obešel šedobílého léčitele a stanul v ústí tunelu. Na jeho tlapky dopadly zatuchlé stíny, které chutnaly po kameni. Nad jejich hlavami se proti Vysokým kamenům vrhal ostrý vítr, ohýbal trávu k zemi a hrozil mrštit několika vranami ve snaze vrátit je zpět na zem. Matčina ústa však byla tichá. Čekala, až kočky vstoupí a jejich životy se navždy změní.

Dráp už tu jednou byl, jako učedník Hromového klanu. Ale tentokrát to bylo jiné. Dnes si přišel pro svých devět životů jako nový velitel Stínového klanu. Vstoupil do něj po smrti předchozího velitele, Černého měsíce, který zanechal kočky zmatené, vystrašené a stále traumatizované po krvavé vládě Zlomeného měsíce. Jestli někdy Stínový klan potřeboval silného vůdce, bylo to právě teď. Dráp vyčkal svého času, prokázal svou cenu jako válečník a lovec. Ukázal svému adoptivnímu klanu, že Modrá hvězda ho zvolila zástupcem Hromového klanu, protože v něm viděla vlastnosti budoucího velitele. Když se pak nabídl jako nástupce Černého měsíce, podpora Balvana, Černé tlapy a Rudošky pro něj byla zásadní. Po krátké debatě se jim povedlo přesvědčit i zbytek klanu. A nyní Dráp stojí na hranici všeho, po čem kdy toužil. Konečně z něj bude velitel a získá si autoritu u všech koček v klanu. Konečně bude mít sílu vytáhnout do války s nepřáteli.

Spi s jedním okem dokořán, Ohnivousi. Jdu si pro tebe.

„Drápe, vychází měsíc,“ povzbuzoval ho Rýmák za jeho zády.

Dráp se po něm ohlédl a zaryl drápy do kamene pod sebou. „Hvězdný klan na mě počká,“ zavrčel. Ze všech koček v klanu bylo právě Rýmáka nejtěžší přesvědčit, aby souhlasil s jeho nástupnictvím. Ani teď nebyl Dráp zcela přesvědčen o jeho loajalitě. Ale léčitelé žijí, aby sloužili klanu, a tak se Rýmák nemohl postavit přání většiny.

„Hvězdný klan možná počká, ale úsvit ne,“ reptal Rýmák.

Dráp vysunul své dlouhé přední drápy, až se od nich odrážel měsíční svit. Rýmák zamrkal, ale nehnul se z místa. Dráp si odfrknul a vrátil se k tunelu. Zhluboka se nadechnul a vešel do temných stínů. Temnota se přes něj převalila jako voda, až ho celého pohltila. Nyní kráčel slepý, pomocí vousků cítil zdi tunelu a odhadoval, kam zahnout, opatrně pokládal tlapky na chladný, vlhký kámen, který se začal prudce svažovat dolů. Za sebou slyšel Rýmáka, jehož drsný dech se odrážel od stěn úzkého prostoru. Drápa to podráždilo. Kdo může věřit léčiteli, který si nedokáže poradit ani s vlastní rýmou?

Najednou se zvuk jeho tlapek změnil. Stěny, které se na něj tiskly, ustoupily do stran a Dráp poznal, že nalezl jeskyni s Měsíčním kamenem. Kráčel pomalu vpřed, dokud neucítil na špičce čenichu dotek ledového krystalu. Rýmák šel blíž, až Dráp cítil na boku jeho horký dech.

„Lehni si na zem a nosem se dotkni kamene,“ naváděl ho léčitel.

Já vím, co mám dělat, ty myší mozku! Dráp zatnul zuby a snažil se necuknout před dotekem tvrdé a chladné země na svém břiše. Opřel se nosem o Měsíční kámen. Ve stejné chvíli proniklo otvorem ve stropě do jeskyně měsíční světlo a krystal se rozzářil oslňujícím bílým světlem. Drápovi poskočilo srdce. Hvězdný klan je tady!

Rýmák se posadil vedle něj. Válečník se snažil nevnímat zápach starých bylin, který vycházel z léčitelovy nemyté srsti. „Neplaš se,“ začal Rýmák, „jestli k tobě naši předci nepřijdou.“

Jsi snad slepý? Vždyť ozářili Měsíční kámen!

„Když jsem sem přivedl Čerňáka,“ pokračoval Rýmák, „stalo se… neproběhlo to podle očekávání. Hvězdný klan ho nepřijal jako našeho nového velitele, protože Zlomený měsíc byl stále naživu. Byla to těžká chvíle.“

Dráp odolával nutkání tomuhle bláhovému starému kocourovy rozdrápat uši. Dneska je všechno jiné. „Ale my víme, že Zlomený měsíc už nežije,“ mňouknul. „A sám Stínový klan mě požádal, abych ho vedl. Mohou se snad vaši předci postavit proti přání žijících koček?“

Rýmák zašeptal něco, co snad mohla být modlitba, a hlasitěji dodal: „Hvězdný klan zná naši budoucnost lépe, než kdokoli z nás.“

A v té budoucnosti jsem velitelem já! Dráp neměl náladu pokračovat v debatě s mrzutým léčitelem. Zavřel oči a nechal se odnést do spánku. Téměř okamžitě mu srst pročísl jemný vánek přinášející vůni borovic a silný pach bažiny. Dráp zamrkal a rozhlédl se kolem. Stál na kraji hustého borového lesa obklopený trsy trávy. „Ale… Já jsem ve Stínovém klanu!“ vydechl.

Zpoza stromů vystoupil kocour. „Ne tak úplně,“ zavrněl. „Tohle je naše verze Stínového klanu.“

Dráp si nově příchozího pozorně prohlížel. Byl to tmavě šedý kocour s bílým břichem a očima barvy vřesu. Jeho srst zářila svitem hvězd a Dráp skrz jeho mlhovité tělo zahlédnul stromy tyčící se za ním.

„Já jsem Cedrový měsíc (Cedarstar),“ mňoukl kocour z Hvězdného klanu. „Vítej.“

Dráp dlouze vydechl. Najednou jako by mu ze zad spadla obrovská tíha. Hvězdný klan mě vítá! „Jsou tu i ostatní?“ Potřebuji devět životů, ne jen jeden!

Cedrový měsíc mávnul ocasem směrem k okraji lesního porostu. Mezi stíny zajiskřilo světlo, jak se kočky jedna po druhé vynořovaly z jejich hlubin a kývaly na Drápa. Válečník stál a upřeně je pozoroval. Oni přišli!

Malá zrzavá kočička přistoupila blíž, až se ocitla na vzdálenost jedné myší délky od Drápa. Ten sebou trhnul, když mu došlo, že necítí její dech. Až poté si uvědomil, že tyto kočky už nežijí tak jako on.

„Dlouho jsme na tebe čekali,“ mňoukla kočička. „Jmenuji se Ptáček (Littlebird) a zemřela jsem neschopna zachránit svůj klan před Zlomeným měsícem. Nyní může být můj klan opět silný.“

Dráp sklonil hlavu. „Pokud mi pomůžete, dovedu váš klan k největším vítězstvím, o kterých jste kdy slyšeli.“

„Vítězství není všechno,“ opáčila jemně Ptáček. „Někdy mír přináší větší odměnu.“

Věř si, čemu chceš. Až budu velitelem, využiju tvůj bývalý klan k tomu, abych se pomstil všem kočkám, které mi kdy uškodily.

Ptáček přistoupila blíž a dotkla se čumáčkem Drápovy hlavy. Musela si stoupnout na špičky, aby na něj vůbec dosáhla. „Dávám ti život soucitu,“ zamumlala. „Snaž se pochopit, co je důležité pro ostatní kočky, ne jen pro tebe, a nech je vést tvé kroky.“

Drápovu mysl na okamžik zahltil bezpočet obrazů koček v bolestech, koček plných radosti, koček kvílejících hrůzou nebo vztekle syčících. Zapotácel se, zaplaven emocemi, které k němu proudily ze všech stran, a ohlušen křikem ze svého vlastního nitra.

„Buď silný, Drápe,“ zašeptala Ptáček. „Soucítit s ostatními vyžaduje více kuráže, než si myslíš.“

Dráp se narovnal. Když jsem velitelem klanu a moje slovo je zákon, proč bych se měl zabývat tím, co si myslí ostatní kočky? Mojí povinností je vést je; jejich následovat mě. „Děkuji, Ptáčku,“ pronesl nahlas.

Kapradiny za Ptáčkem se zavlnily a vystoupila z nich malá postava. Nebyla o moc větší než právě narozené kotě, s černo-bílou srstí, která zářila v polostínu. Vykročila směrem k Drápovi a zaklonila hlavu, aby na něj pohlédla. „Já jsem Jezevčí zub (Badgerfang)!“ zapištěl kocourek.

Dráp si odfrkl. „Jsi si jistý? Jsi ten nejmenší válečník, jakého jsem kdy viděl!“

Kocourkovi se v očích objevil záblesk hněvu, že zpochybňuje jeho výšku. „Zemřel jsem jako Jezevčí tlapka, když mi byly čtyři měsíce. Zlomený měsíc trénoval mě a další koťata k boji dávno předtím, než jsme se vůbec měli stát učedníky. Ale já jsem bojoval statečně a položil svůj život za náš klan. Díky tomu mi můj učitel, Křemenný zub (Flintfang), dovolil vybrat si válečnické jméno.“

Dráp přikývnul. „Dobrá. Tak jaký život mi můžeš dát?“

Jezevčí zub zamrkal. „Buď trpělivý,“ varoval ho. „Své životy dostaneš, až se my rozhodneme, že ti je dáme, ne kdy si ty řekneš.“ Udělal krok vpřed a dotkl se čumáčkem Drápovy brady. „Dávám ti život moudrého tréninku mladých koček. Trénuj je, až budou dost silné, aby přežily svoji první bitvu, a nabádej je, aby poslouchaly starší a naučily se co nejvíc z historie svého klanu.“

Dráp pocítil příval tepla plný chvějících se hlásků malých koťat. Vybavil si svou vlastní dychtivost konečně opustit matku a začít trénovat s ostatními učedníky a pobaveně zacukal vousky. Ach, ano, budu trénovat naše koťata, slíbil. Brzy poznají, že patří k nejsilnějšímu klanu v lese a zaslouží si vítězství v každé bitvě!

Jezevčí zub ustoupil stranou vrhajíc stín velký sotva jako Drápova přední tlapka a před ním stanul další kocour. Dráp zůstal na velkého zrzavého kocoura, který ho zplodil, nevěřícně zírat. „Borový měsíc!“ vydechl.

Borový měsíc (Pinestar) přikývnul. „Ano, ačkoli to není jméno, které jsem měl, když jsem zemřel.“

Dráp zaryl drápy do měkké země. „Protože se z tebe stal mazlíček,“ zavrčel.

„Byla to má volba, jak strávit zbytek života,“ souhlasil Borový. „Ale dnes jsem přišel spolu s našimi předky, abych ti dal život všímavosti. Všímej si, co se děje za hranicemi tvého klanu. Všude kolem je spousta dobrých koček, Drápe. Nezapomínej na to.“ Naklonil se kupředu a dotkl se nosem toho Drápova.

Do Drápovy mysli pronikla bouře obrazů – zelené louky, líně tekoucí řeky, obydlí dvounožců z tvrdého červeného kamene, mezi nimi hromové stezky a bzučení a řev monster. Potřásl hlavou, aby si ji pročistil. „V první řadě budu věrný svému klanu,“ zamručel.

Borový měsíc naklonil hlavu na stranu. „To po tobě požaduje válečnický zákoník, ale nepředpokládej, že všechny ostatní kočky jsou tvými nepřáteli, nebo ti nedokáží v lecčem pomoct.“ S tím se otočil k odchodu, ještě se však naposledy ohlédl přes rameno. „Jsem na tebe hrdý, synu,“ mňoukl. „Když jsem opustil les, myslel jsem, že už tě nikdy nespatřím. Ale teď jsi tu. Jako velitel Stínového klanu. Ušel jsi dlouhou cestu, aby ses sem dostal, a zasloužíš si odměnu.“

A všechno jsem to udělal bez tebe. Dráp ve své mysli vztekle zavrčel. Srst se mu zježila při pomyšlení, že jeho otec – zrádce, co odešel raději žít k dvounožcům – dal jemu – pravému válečníkovi věrnému až do konce – jeden z jeho životů. Nebude mi vadit zrovna tenhle ztratit v bitvě.

Další kočkou, která před něj předstoupila, byla malá světle šedá kočička, kterou Dráp nepoznával. Jako kdyby mu četla myšlenky, spustila: „Nemůžeš mě znát, Drápe. Mé jméno je Běloocasá (Whitetail). Přišla jsem do tohoto lesa ještě dřív, než jsi o něm vůbec začal snít. Ale chtěla bych vědět, jestli by sis mě vůbec všiml, kdybychom se setkali..?“

Překvapený Dráp se na ni zahleděl pozorněji. Její hlava mu sotva dosahovala k hrudi a srst jí volně visela na vystouplých kostech. Kdyby se s ní střetl v bitvě, jedinou ranou své tlapy by ji odhodil stranou, jako kdyby byla jen otravná moucha překážející v cestě.

Běloocasá mu nedala šanci odpovědět. „Dávám ti život pochopení, že velikost není všechno. Síla vždy neznamená moc. Měl bys respektovat své nepřátele, ať vypadají jakkoliv.“ Zabořila mu čumák do srsti a Drápa prostoupil podivný klid, chladný a těžký jako voda v kožichu. Ke svému zděšení se začal třást – ne jen kvůli chladu, ale i strachem. Co ho tak vyděsilo? Zatnul drápy hlouběji do země, aby zůstal nehybný.

Běloocasá na něj pohlédla. „Dej si pozor na malé kočky,“ zašeptala a ponořila se zpět do stínů.

Následoval dlouhonohý světle hnědý kocour, který se představil jako Ostřicový měsíc (Sedgestar). Byl velitelem Stínového klanu v časech, kdy v lese ještě pobývalo všech pět klanů. Byl tak starý, že Dráp mohl skrz jeho mlhavý obrys čistě spatřit stromy za ním. Ale jeho hlas byl silný a pevný stejně jako dotek jeho čumáku na Drápově hlavě.

„Dávám ti život hrdosti. Věz, že Stínový klan zůstává sám tváří v tvář všem výzvám. Nepotřebuje spojenectví, ani pomoc ostatních koček v těžkých časech. Tvé kočky vždycky najdou způsob, jak přežít, když jim dáš šanci, Drápe.“

S tímto životem Dráp pocítil, jakoby rostl zevnitř. Byl větší než liška, silnější než jezevec, naplněný jistotou, že Stínový klan je nejsilnější ze všech. Ať se v lese stane cokoliv, Stínový klan dobude vítězství!

Místo Ostřicového měsíce zaujala zrzavo-bílá kočka s laskavýma očima. „Já jsem Květinová hvězda (Flowerstar),“ pravila. „Nebyla jsem zástupcem předchozí velitelky Stínového klanu, stejně jako ty. Jasnovouska (Brightwhisker) zemřela první noc své vlády. Nestihla získat svých devět životů, ani jmenovat nového zástupce. Náš léčitel, Rudý šrám (Redscar), dostal znamení od Hvězdného klanu – stonek sněženky – které ukazovalo, že přáním našich předků je, abych se stala velitelkou já.“ Přistoupila blíž a jemně položila svou sladce vonící tlamičku Drápovi do srsti.

„Dávám ti život víry v Hvězdný klan,“ zamumlala. „Věř svým válečnickým předkům, nech se jimi vést v temnotách a vzdej jim poctu věrností svým životům.“

Drápův kožich zazářil hvězdným třpytem a on ucítil mravenčení po celém těle. V tomto životě byla divokost, ale také teplo matčina bříška, to vše prostoupené svitem hvězd.

Květinová hvězda se zdržela ještě chvíli a hleděla do Drápovy tváře, dokud ji jemné šťouchnutí do zad nepřinutilo ustoupit stranou. Dopředu se prodral zrzavo-hnědý kocour. Dráp ucuknul, když spařil zubatou jizvu, která se mu táhla od ucha dolů podél čelisti.

„Mé jméno je Rudý šrám (Redscar),“ mňoukl kocour. Ohlédl se přes rameno, aby se ujistil, že se Květinová hvězda ztratila mezi stromy. „Jsem léčitel, který řekl Květinové hvězdě, že ji Hvězdný klan vybral jako novou velitelku. Ale něco musíš vědět: já to znamení zfalšoval. Utrhl jsem sněženku, zbavil ji květu a stonek umístil doprostřed tábora, kde jsem ho mohl najít. Klanu jsem pak řekl, že to naši předkové promluvili. Potřebovali jsme velitele, tak jsem jednoho našel.“ Jeho bledé oči vypadaly horečnatě, když postoupil vpřed a vrazil Drápovy čumák pod bradu. „Naslouchej Hvězdnému klanu, ale nenech ho přehlušit tvou vlastní mysl. Dávám ti život víry také ve vlastní instinkty. Hvězdný klan tě povede, ale jen ty můžeš řídit kroky svého klanu.“

Dráp přikývl. Konečně život, který dává smysl! V hrudi pocítil příval sebejistoty hořící jako jasný plamen a řvoucí jako vítr. Jenom on věděl, že tohle je to pravé pro Stínový klan! A teď ty kočky byly jeho!

Tmavě želvovinová kočka vykročila vpřed. Její oči na pozadí tmavých stínů zářily jako dva žluté měsíce. „Já jsem Mechové srdce (Mossheart),“ oznámila. „Byla jsem léčitelkou už velmi dávno. V časech, kdy kočky při boji s jinými klany umíraly každý den. Les byl nasáklý krví a mé bylinky byly k ničemu, když kočky umíraly dřív, než jsem jim mohla pomoci. Spolu s ostatními léčiteli jsme stanovili nový řád, díky němuž se nemusely kočky navzájem zabít, aby uhájily své vítězství. Co by se stalo s klany, kdybychom prolily všechnu krev?“ Opatrně se dotkla Drápova nosu svým. „Dávám ti život milosrdenství. Nemusíš zabíjet protivníka, abys dosáhl vítězství. Může to být poslední kočka v bitvě, ale zaslouží si žít a dostat šanci zkusit to znovu.“

Co je to za vítězství, když tvůj nepřítel stále žije a sbírá sílu na další útok? Dráp se obrnil proti vlně horka, která ho zaplavila. Nenáviděl měkkost, která se mu dostávala pod kůži, a uzavřel svou mysl před obrazy krvácejících a zmrzačených válečníků, které se mu míhaly před očima. Pokud prohráli, zaslouží si zemřít!

Když opět otevřel oči, spatřil, jak ho Mechové srdce pozoruje. „Milosrdenství přináší sílu, pamatuj si to,“ zamumlala. Dráp pocítil zrnko pochybností. Poznala snad stará kočka, že o tenhle život nestojí?

Mechové srdce se vytratila a kocour, který celou dobu stál Drápovi za zády, postoupil vpřed. „Nyní obdržíš svůj poslední život,“ mňoukl Cedrový měsíc. „Jsi připraven?“

Dráp přikývl. Už jen jeden život a budu opravdový velitel Stínového klanu!

Cedrový měsíc si povzdechl. „Nikdy jsem neměl vybrat Zubatého měsíce jako svého zástupce. Nic z tohohle by se nestalo. Kdybych jen věděl, co nás čeká…“ Zvedl hlavu a položil svůj čumák na Drápův. „Dávám ti život prozíravosti, abys pochopil, jaké následky můžou mít tvé činy. Bude to nejtěžší a nejosamělejší částí tvých povinností velitele, Drápe, ale je to nezbytné, abys udržel klan v bezpečí. Na nic nespěchej. Dívej se kupředu a veď své kroky tak, abys dovedl klan tam, kam chceš.“

Tento život byl čistý a zářil jako světlo Měsíčního kamene. Tančil v Drápově srsti a zostřil mu všechny smysly, jako kdyby mohl spatřit pravý kraj Hvězdného klanu. V hloubi Drápovy duše se něco pohnulo.

„Ale, Cedrový měsíci, kde jsou mé životy odvahy? Síly v bitvě a pomsty nepřátelům?“ Zaslechl ve vlastním hlase osten výčitky a pochybností a trhl sebou.

Cedrový měsíc na něj klidně pohlédl. „Máš dost odvahy, síly a msty sám v sobě. Povinností Hvězdného klanu je dát ti životy pro to, co ti chybí, aby tvé velení bylo spravedlivé pro všechny kočky, o které se musíš postarat.“

Dráp zastříhal ušima. Jestli si Hvězdný klan myslí, že dokážu vyhrávat bitvy bez jejich pomoci, kdo jsem, abych pochyboval?

„Děkuji, Cedrový měsíci,“ odvětil.

„Vítej, Měsíční drápe!“ Cedrový měsíc ustoupil a zvýšil hlas. „Veď Stínový klan dobře všech svých devět životů!“

„Vítej, Měsíční drápe!“

„Měsíční dráp!“

„Měsíční dráp!“

Měsíční dráp se koupal v jásotu koček Hvězdného klanu. Konečně! Na tohle jsem čekal celý svůj život! Rozhlédl se kolem a spatřil skupinu koček držících se blízko u sebe s dychtivostí a nadějí v očích. Poznal bývalé starší Stínového klanu: Popel, Makovička, Kytka, Ranní mlha. A mezi nimi Černý měsíc – nebo možná jen Čerňák, když nikdy nezískal devět životů? Povedu váš klan zpátky k padlé slávě, slíbil jim Měsíční dráp tiše. Věřte mi.

Hvězdné kočky naproti němu začaly blednout. Rýmák se zničehonic objevil hned vedle něj, až Měsíční dráp vyskočil. „Byl jsem tu celou dobu,“ mňoukl. „Nyní je čas odejít.“

Dráp přikývl. „Mám klan, který musím vést.“

Rýmák se zastavil a otočil se k němu. „S požehnáním Hvězdného klanu,“ pravil. „Měsíční drápe, musíš naslouchat tomu, co ti dnes naši předci sdělili. Když nebudeš respektovat, co znamenají životy ostatních, Hvězdný klan ti nepomůže.“

Dráp se celý napjal. Jeho léčitel mu vyhrožuje? „Neslyšel jsem dnes nic, co by odporovalo mým záměrům s naším klanem,“ zavrčel. „Ty jsi můj léčitel, Rýmáku. V první řadě sloužíš mně, pak klanu a Hvězdným.“

Rýmákovy oči na chvíli potemněly, poté sklonil hlavu. „Samozřejmě, Měsíční drápe,“ zamumlal.

Měsíční dráp pozvedl hlavu a stanul ve svitu hvězd. „Stínový klan je můj,“ zašeptal. „A mám devět životů na to, abych je přiměl zapamatovat si mě navždy!“

Původní anglické znění naleznete v knize Warriors: The Ultimate guide

V roce 2012 vydalo nakladatelství Mladá fronta soubor minihororů pro děti nazvaný „Půlminutové horory“. Do knihy svými dílky přispěla spousta známých autorů jako Neil Gaiman, Margaret Atwoodová, James Patterson a další. Mezi nimi i naše oblíbená spisovateka, Erin Hunter! Knížka už je bohužel ve většině knihkupectví takřka nedostupná, jen sem tam se objeví nějaký kus po republice. Já ji například sháněla jedné známé spojkou z Olomouce. Ještě, že jsem ji prolistovala, než jsem ji poslala dál! Díky tomu vám nyní můžu přinést hororovou povídku od Erin Hunter. Bojíte se? 🙂

Paní na hlídání – Erin Hunter

Zvuk telefonu se odrážel po stříbrné a bílé kuchyni, která byla nablýskaná jako zrcadlový sál. Když šla Jess zvednout telefon, ze všech stran se na ni díval její odraz.
„Haló?“
Chvilku nebylo slyšet nic, jen tiché oddychování. Vzpomněla si, jak ji známí varovali, aby nechodila hlídat děti někomu, koho vůbec nezná. „Co když bydlí ve starém strašidelném domě někde uprostřed lesů?“
Nebydleli. Žili ve střešním apartmánu s úžasným výhledem na město. Když se Jess dívala ven, měla pocit, že je pták. Bílá kožená křesla v obývacím pokoji byla stále ještě cítit igelitovým obalem.
Pak se ozval tichý hlas: „Jdu domů,“ a telefon ztichl.
Copak mají ještě nějaké dítě, o kterém Jess neví?
Znovu zazvonil telefon. „Jdu domů!“ Tentokrát zněl hlas staře, unaveně a nevrle. Najednou uslyšela něčí kroky. Jako by někdo stoupal po mramorových schodech. Přesně po takových, jaké vedly k apartmánu.
Jess pohlédla k zemi. Něco se jí otřelo o nohu. Byl to drát od telefonního sluchátka, které vypadlo z držáku.
Někdo škrábal na dveře. Jako pes. V ruce jí zazvonil telefon. „Jsem doma!“ skřípal hlas, starší než písek. „Čekáš na mě?“

Sláva Hvězdnému klanu!

Svalnatý, kapradinově zbarvený kocour se vynořil z křovin, které lemovaly kraje doliny. Přešel mýtinu a vyskočil na Obří skálu stojící uprostřed. Čekaly tam tři další kočky. Jedna z nich, kočka s hnědou mourovatou kožešinou, kývla hlavou na pozdrav.

„Vítej Rudý měsíci,“ mňoukla. „Jak se loví v Hromovém klanu?“

„Kořisti je dost, děkuji, Březová hvězdo,“ odpověděl velitel Hromového klanu. „V Říčním klanu vše v pořádku?“

Předtím, než mohla Březová hvězda odpovědět, přerušil je jeden z ostatních velitelů škrábáním drápy po drsném povrchu skály. Jeho šedo-černá srst byla stínem v měsíční záři. „Je čas, aby shromáždění začalo,“ řekl chraplavě. „Ztrácíme čas.“

„Nemůžeme ještě začít, Rychlý měsíci,“ mňoukla čtvrtá kočka. Její krémově hnědá kožešina odrážela mrazivý třpyt hvězd. „Nejsme tu všichni.“

Rychlý měsíc si netrpělivě odfrkl. „Větrný klan má lepší věci na práci, než sedět a čekat na kočky, které se nemohou obtěžovat přijít v čas.“

„Podívejte!“ Rudý měsíc švihl ocasem k vrcholu doliny, kde se proti bledému měsíčnímu světlu rýsoval obrys kočky. Stál nehybně po jeden úder srdce, pak dal znamení ocasem a zmizel ve křoví následován dalšími kočkami, které se řinuly přes okraj doliny. Větve šustily, jak proudily dolů.

„Tam!“ mňoukla Svítající hvězda. „Nebeský klan je konečně tady.“

„Už bylo taky načase,“ zamumlal Rychlý měsíc. „Oblačný měsíci!“ zvolal hned, jak první kočka vběhla na mýtinu. „Co tě zdrželo?“

Velitel Nebeského klanu byl malý na kocoura, s mrštným tělem a elegantní, dobře tvarovanou hlavou. Jeho srst byla šedá s bílými skvrnami, které vypadaly jako mraky. Neodpověděl na otázku Rychlého měsíce, jen si razil cestu mezi kočkami, dokud nestanul na Obří skále vedle ostatních velitelů.

Za ním se prodíraly další kočky. Společně se odvážila skupina mladých učedníků s očima se směsicí strachu a vzrušení. Následovali je starší, někteří z nich kulhali, jeden se opíral o rameno válečníka. Dvě kočky nesly v čelistech malá koťata a některá starší koťata unaveně klopýtala vedle nich. Ostatní válečníci je ochranitelsky obcházeli.

„Dobrý Hvězdný klane!“ zvolal Rychlý měsíc. „Oblačný měsíci, každá kočka si musí myslet, že jsi na shromáždění přivedl celý klan.“

Oblačný měsíc se neustále setkával se zmateným pohledem velitele Větrného klanu. „Ano,“ mňoukl. „Přivedl.“

„Proč jsi to ve jménu Hvězdného klanu udělal?“ ptala se Březová hvězda.

„Protože nemůžeme dál žít na našem území,“ řekl velitel Nebeského klanu. „Dvounožci ho zničili.“

„Cože?“ Rudý měsíc vystoupil kupředu. „Moje hlídky hlásí více dvounožců na vašem území a hluk monster, ale nemohli přece všechno zničit.“

„Zničili.“ Oblačný měsíc se díval přes mýtinu, jako by viděl něco jiného, než měsícem ozářený keř. „Přišli s obrovskými monstry, která tlačila na naše stromy a země se vířila. Všechna naše kořist je mrtvá nebo strachem zalezlá. Monstra se teď krčí kolem našeho tábora a čekají. Domov Nebeského klanu je pryč.“ Otočil se k ostatním velitelům a pokračoval. „Přivedl jsem svůj klan a žádám vás o pomoc. Musíte nám poskytnout část svého území.“

Z koček pod skálou se vydral protestný křik. Na okraji mýtiny se k sobě schoulily kočky Nebeského klanu obklopené nejsilnějšími válečníky, jako by se připravovaly k boji.

Rychlý měsíc byl první, kdo odpověděl. „Nemůžeš sem jen tak přijít a chtít naše území. Jen stěží nakrmíme své klany, tak to je.“

Rudý měsíc rozpačitě přešlapoval. „Kořisti je dost, teď je období zeleného listí, ale co až přijde bezlistí? Hromový klan nebude mít žádnou kořist nazbyt.“

„Ani Stínový,“ mňoukla Svítající hvězda, zvedla se ze svého místa na okraji skály a postavila se k Oblačnému měsíci čelem s výzvou ve svých zelených očích. „Můj klan je větší než ostatní a potřebuje všechnu kořist na zemi, aby uživil své kočky.“

Oblačný měsíc sklouzl pohledem k veliteli, který jako jediný nepromluvil. „Březová hvězdo? Co si myslíš ty?“

„Ráda bych pomohla,“ mňoukla velitelka Říčního klanu. „Opravdu ano. Ale řeka je moc krátká a je těžší než jindy nachytat dostatek ryb. Kromě toho, kočky z Nebeského klanu nevědí, jak se loví ryby.“

„Přesně tak,“ přitakal Rychlý měsíc. „A jen kočky Větrného klanu jsou dost rychlé, aby mohly chytat králíky a ptáky na vřesovišti. Rozhodně není na našem území místo, kde byste mohli mít tábor. Brzy by vás omrzelo spát pod hlodášovými keři.“

„Co má tedy můj klan dělat?“ zašeptal Oblačný měsíc.

Na mýtině se rozhostilo ticho, jakoby všechny kočky zadržely dech. Prolomil ho Rudý měsíc jediným slovem.

„Odejděte.“

„Ano,“ zavrčel Rychlý měsíc. „Opusťte les a najděte jiné místo, dostatečně daleko, abyste nám nemohli krást kořist.“

Mladá stříbrno-černá kočka se zvedla na tlapky na mýtině pod nimi. „Rychlý měsíci,“ zavolala, „jako tvá léčitelka ti můžu říct, že Hvězdný klan nebude rád, když my ostatní vyženeme Nebeský klan. Navždy mělo být v lese pět klanů.“

Rychlý měsíc se podíval dolů na svou léčitelku. „Říkáš, že znáš vůli Hvězdného klanu, Skřivánčí křídlo, ale můžeš mi říct, proč Měsíc stále svítí? Pokud by Hvězdný klan nesouhlasil, že má Nebeský klan opustit les, vyslal by mraky pokrýt oblohu.“

Skřivánčí křídlo zavrtěla hlavou neschopná odpovědět na otázku svého velitele.

Oblačný měsíc nevěřícně vytřeštil oči. „Pět klanů žilo v tomto les déle, než si jakákoliv kočka pamatuje. To pro vás nic neznamená?“

„Věci se mění,“ odpověděl Rudý měsíc. „Je možné, že se změnila i vůle Hvězdného klanu? Hvězdný klan dal každému klanu schopnosti, které potřebují k přežití na vlastním území. Říční klan dobře plave. Hromový klan je dobrý v pronásledování kořisti v podrostu. Kočky Nebeského klanu umí vyskočit na stromy, protože na jejich území není moc možností ke krytu. Neznamená to, že žádný klan nemůže žít na území jiného klanu?“

Hubený kocour s černou srstí se zvedl z místa na úpatí Obří skály, kde seděl. „Pořád říkáš, že Hvězdný klan chce pět klanů v lese, ale jsi si jistý, že je to pravda? Jsou tu jen čtyři duby. To by mohl být důkaz, že by tu měly být jen čtyři klany.“

„Nebeský klan sem nepatří,“ sykl stříbrný mourek vedle něj. „Pojďme je hned vyhnat.“

Válečníci Nebeského klanu se jako jeden naježili a tasili dlouhé, zakřivené drápy.

„Dost!“ volal Oblačný měsíc. „Válečníci Nebeského klanu, nejsme zbabělci, ale tento boj nemůžeme vyhrát. Dnes jsme viděli, za co stojí válečnický zákoník. Od této chvíle budeme sami a nebudeme záviset na žádné jiné kočce, jen na sobě.“

Seskočil z Obří skály a prošel skrz své válečníky, aby stanul tváří v tvář krásné hnědé mourovaté kočce. Dvě malá koťata žalostně kňučela v jejích tlapkách.

„Oblačný měsíci,“ její hlas byl šepot plný zármutku. „Naše koťata jsou příliš malá na dlouhou cestu. Zůstanu tu s nimi, pokud nás některý z klanů přijme.“

Poštolčí křídlo, léčitel Hromového klanu, si prorazil cestu mezi dvěma válečníky Nebeského klanu, ignorující jejich vrčení a sklonil hlavu, aby očichal koťata. „V Hromovém klanu budete vítáni.“

„Jsi si jistý?“ vyzval ho Oblačný měsíc. „Po tom, co nám váš velitel dnes řekl?“

„Věřím, že se můj velitel zachoval špatně,“ mňoukl Poštolčí křídlo. „Ale on neodsoudí bezmocná koťata k smrti. Budou mít v Hromovém klanu budoucnost a ty taky, Ptačí letko.“

Světle hnědá kočka kývla hlavou. „Děkuji.“ Otočila se na Oblačného měsíce a její jantarové oči přetékaly žalem. „Takže tohle je sbohem.“

„Ptačí letko, ne.“ Velitel Nebeského klanu vypadal zděšeně. „Jak tě mohu opustit?“

„Musíš.“ Ptačí letce se třásl hlas. „Náš klan tě potřebuje, ale naše koťata teď potřebují mě.“

Oblačný měsíc sklonil hlavu. „Budu na tebe čekat,“ zašeptal. „Budu na tebe čekat navždy.“ Přitiskl tlamičku k boku Ptačí letky. „Zůstaň s Poštolčím křídlem. Najde válečníky, kteří ti pomohou donést koťata do tábora Hromového klanu.“ Pro léčitele Hromových dodal: „Postarej se o ně.“

Poštolčí křídlo přikývnul. „Samozřejmě.“

S posledním mučivým pohledem na svou družku dal ocasem signál zbytku klanu. „Následujte mě.“

Vedl je směrem ke svahu, ale než se stačil vrhnout do křoví, zvolal z vrcholku Obří skály Rudý měsíc. „Ať vás doprovází Hvězdný klan!“

Oblačný měsíc se otočil a upřel ledový pohled na kočku, kterou kdysi nazýval přítelem. „Hvězdný klan si může jít, kam se jim zlíbí,“ zasyčel. „Zradili Nebeský klan. Od tohoto dne nebudou mít co do činění s našimi předky válečníky.“ Nevšímal si šokovaných vzdechů kolem sebe, některých z jeho vlastního klanu. „Hvězdný klan dovolil dvounožcům zničit náš domov. Teď se na nás dívají a nechají měsíc svítit dál, zatímco nás vyháníte. Říkali, že v lese bude vždy pět klanů, ale lhali. Nebeský klan se už nikdy znova nepodívá na hvězdy.“

S posledním mávnutím ocasu zmizel ve křoví a jeho klan ho následoval.

Článek vyšel původně na blogu poletinka1.blog.cz. Zveřejněno se souhlasem autorky.