Firestar’s quest – Prolog

Od Inka

Úplněk se vznášel v oblacích, prolévaje své studené světlo nad lesem. Slabý vánek šeptal v listech čtyř velkých dubů; světlo a stín se míhaly srstí mnoha koček, když vklouzávaly do doliny.

Svalnatý, kapradinově zbarvený kocour se vynořil z křovin, které lemovaly kraje doliny. Přešel mýtinu a vyskočil na Obří skálu stojící uprostřed. Čekaly tam tři další kočky. Jedna z nich, kočka s hnědou mourovatou kožešinou, kývla hlavou na pozdrav.

„Vítej Rudý měsíci,“ mňoukla. „Jak se loví v Hromovém klanu?“

„Kořisti je dost, děkuji, Březová hvězdo,“ odpověděl velitel Hromového klanu. „V Říčním klanu vše v pořádku?“

Předtím, než mohla Březová hvězda odpovědět, přerušil je jeden z ostatních velitelů škrábáním drápy po drsném povrchu skály. Jeho šedo-černá srst byla stínem v měsíční záři. „Je čas, aby shromáždění začalo,“ řekl chraplavě. „Ztrácíme čas.“

„Nemůžeme ještě začít, Rychlý měsíci,“ mňoukla čtvrtá kočka. Její krémově hnědá kožešina odrážela mrazivý třpyt hvězd. „Nejsme tu všichni.“

Rychlý měsíc si netrpělivě odfrkl. „Větrný klan má lepší věci na práci, než sedět a čekat na kočky, které se nemohou obtěžovat přijít v čas.“

„Podívejte!“ Rudý měsíc švihl ocasem k vrcholu doliny, kde se proti bledému měsíčnímu světlu rýsoval obrys kočky. Stál nehybně po jeden úder srdce, pak dal znamení ocasem a zmizel ve křoví následován dalšími kočkami, které se řinuly přes okraj doliny. Větve šustily, jak proudily dolů.

„Tam!“ mňoukla Svítající hvězda. „Nebeský klan je konečně tady.“

„Už bylo taky načase,“ zamumlal Rychlý měsíc. „Oblačný měsíci!“ zvolal hned, jak první kočka vběhla na mýtinu. „Co tě zdrželo?“

Velitel Nebeského klanu byl malý na kocoura, s mrštným tělem a elegantní, dobře tvarovanou hlavou. Jeho srst byla šedá s bílými skvrnami, které vypadaly jako mraky. Neodpověděl na otázku Rychlého měsíce, jen si razil cestu mezi kočkami, dokud nestanul na Obří skále vedle ostatních velitelů.

Za ním se prodíraly další kočky. Společně se odvážila skupina mladých učedníků s očima se směsicí strachu a vzrušení. Následovali je starší, někteří z nich kulhali, jeden se opíral o rameno válečníka. Dvě kočky nesly v čelistech malá koťata a některá starší koťata unaveně klopýtala vedle nich. Ostatní válečníci je ochranitelsky obcházeli.

„Dobrý Hvězdný klane!“ zvolal Rychlý měsíc. „Oblačný měsíci, každá kočka si musí myslet, že jsi na shromáždění přivedl celý klan.“

Oblačný měsíc se neustále setkával se zmateným pohledem velitele Větrného klanu. „Ano,“ mňoukl. „Přivedl.“

„Proč jsi to ve jménu Hvězdného klanu udělal?“ ptala se Březová hvězda.

„Protože nemůžeme dál žít na našem území,“ řekl velitel Nebeského klanu. „Dvounožci ho zničili.“

„Cože?“ Rudý měsíc vystoupil kupředu. „Moje hlídky hlásí více dvounožců na vašem území a hluk monster, ale nemohli přece všechno zničit.“

„Zničili.“ Oblačný měsíc se díval přes mýtinu, jako by viděl něco jiného, než měsícem ozářený keř. „Přišli s obrovskými monstry, která tlačila na naše stromy a země se vířila. Všechna naše kořist je mrtvá nebo strachem zalezlá. Monstra se teď krčí kolem našeho tábora a čekají. Domov Nebeského klanu je pryč.“ Otočil se k ostatním velitelům a pokračoval. „Přivedl jsem svůj klan a žádám vás o pomoc. Musíte nám poskytnout část svého území.“

Z koček pod skálou se vydral protestný křik. Na okraji mýtiny se k sobě schoulily kočky Nebeského klanu obklopené nejsilnějšími válečníky, jako by se připravovaly k boji.

Rychlý měsíc byl první, kdo odpověděl. „Nemůžeš sem jen tak přijít a chtít naše území. Jen stěží nakrmíme své klany, tak to je.“

Rudý měsíc rozpačitě přešlapoval. „Kořisti je dost, teď je období zeleného listí, ale co až přijde bezlistí? Hromový klan nebude mít žádnou kořist nazbyt.“

„Ani Stínový,“ mňoukla Svítající hvězda, zvedla se ze svého místa na okraji skály a postavila se k Oblačnému měsíci čelem s výzvou ve svých zelených očích. „Můj klan je větší než ostatní a potřebuje všechnu kořist na zemi, aby uživil své kočky.“

Oblačný měsíc sklouzl pohledem k veliteli, který jako jediný nepromluvil. „Březová hvězdo? Co si myslíš ty?“

„Ráda bych pomohla,“ mňoukla velitelka Říčního klanu. „Opravdu ano. Ale řeka je moc krátká a je těžší než jindy nachytat dostatek ryb. Kromě toho, kočky z Nebeského klanu nevědí, jak se loví ryby.“

„Přesně tak,“ přitakal Rychlý měsíc. „A jen kočky Větrného klanu jsou dost rychlé, aby mohly chytat králíky a ptáky na vřesovišti. Rozhodně není na našem území místo, kde byste mohli mít tábor. Brzy by vás omrzelo spát pod hlodášovými keři.“

„Co má tedy můj klan dělat?“ zašeptal Oblačný měsíc.

Na mýtině se rozhostilo ticho, jakoby všechny kočky zadržely dech. Prolomil ho Rudý měsíc jediným slovem.

„Odejděte.“

„Ano,“ zavrčel Rychlý měsíc. „Opusťte les a najděte jiné místo, dostatečně daleko, abyste nám nemohli krást kořist.“

Mladá stříbrno-černá kočka se zvedla na tlapky na mýtině pod nimi. „Rychlý měsíci,“ zavolala, „jako tvá léčitelka ti můžu říct, že Hvězdný klan nebude rád, když my ostatní vyženeme Nebeský klan. Navždy mělo být v lese pět klanů.“

Rychlý měsíc se podíval dolů na svou léčitelku. „Říkáš, že znáš vůli Hvězdného klanu, Skřivánčí křídlo, ale můžeš mi říct, proč Měsíc stále svítí? Pokud by Hvězdný klan nesouhlasil, že má Nebeský klan opustit les, vyslal by mraky pokrýt oblohu.“

Skřivánčí křídlo zavrtěla hlavou neschopná odpovědět na otázku svého velitele.

Oblačný měsíc nevěřícně vytřeštil oči. „Pět klanů žilo v tomto les déle, než si jakákoliv kočka pamatuje. To pro vás nic neznamená?“

„Věci se mění,“ odpověděl Rudý měsíc. „Je možné, že se změnila i vůle Hvězdného klanu? Hvězdný klan dal každému klanu schopnosti, které potřebují k přežití na vlastním území. Říční klan dobře plave. Hromový klan je dobrý v pronásledování kořisti v podrostu. Kočky Nebeského klanu umí vyskočit na stromy, protože na jejich území není moc možností ke krytu. Neznamená to, že žádný klan nemůže žít na území jiného klanu?“

Hubený kocour s černou srstí se zvedl z místa na úpatí Obří skály, kde seděl. „Pořád říkáš, že Hvězdný klan chce pět klanů v lese, ale jsi si jistý, že je to pravda? Jsou tu jen čtyři duby. To by mohl být důkaz, že by tu měly být jen čtyři klany.“

„Nebeský klan sem nepatří,“ sykl stříbrný mourek vedle něj. „Pojďme je hned vyhnat.“

Válečníci Nebeského klanu se jako jeden naježili a tasili dlouhé, zakřivené drápy.

„Dost!“ volal Oblačný měsíc. „Válečníci Nebeského klanu, nejsme zbabělci, ale tento boj nemůžeme vyhrát. Dnes jsme viděli, za co stojí válečnický zákoník. Od této chvíle budeme sami a nebudeme záviset na žádné jiné kočce, jen na sobě.“

Seskočil z Obří skály a prošel skrz své válečníky, aby stanul tváří v tvář krásné hnědé mourovaté kočce. Dvě malá koťata žalostně kňučela v jejích tlapkách.

„Oblačný měsíci,“ její hlas byl šepot plný zármutku. „Naše koťata jsou příliš malá na dlouhou cestu. Zůstanu tu s nimi, pokud nás některý z klanů přijme.“

Poštolčí křídlo, léčitel Hromového klanu, si prorazil cestu mezi dvěma válečníky Nebeského klanu, ignorující jejich vrčení a sklonil hlavu, aby očichal koťata. „V Hromovém klanu budete vítáni.“

„Jsi si jistý?“ vyzval ho Oblačný měsíc. „Po tom, co nám váš velitel dnes řekl?“

„Věřím, že se můj velitel zachoval špatně,“ mňoukl Poštolčí křídlo. „Ale on neodsoudí bezmocná koťata k smrti. Budou mít v Hromovém klanu budoucnost a ty taky, Ptačí letko.“

Světle hnědá kočka kývla hlavou. „Děkuji.“ Otočila se na Oblačného měsíce a její jantarové oči přetékaly žalem. „Takže tohle je sbohem.“

„Ptačí letko, ne.“ Velitel Nebeského klanu vypadal zděšeně. „Jak tě mohu opustit?“

„Musíš.“ Ptačí letce se třásl hlas. „Náš klan tě potřebuje, ale naše koťata teď potřebují mě.“

Oblačný měsíc sklonil hlavu. „Budu na tebe čekat,“ zašeptal. „Budu na tebe čekat navždy.“ Přitiskl tlamičku k boku Ptačí letky. „Zůstaň s Poštolčím křídlem. Najde válečníky, kteří ti pomohou donést koťata do tábora Hromového klanu.“ Pro léčitele Hromových dodal: „Postarej se o ně.“

Poštolčí křídlo přikývnul. „Samozřejmě.“

S posledním mučivým pohledem na svou družku dal ocasem signál zbytku klanu. „Následujte mě.“

Vedl je směrem ke svahu, ale než se stačil vrhnout do křoví, zvolal z vrcholku Obří skály Rudý měsíc. „Ať vás doprovází Hvězdný klan!“

Oblačný měsíc se otočil a upřel ledový pohled na kočku, kterou kdysi nazýval přítelem. „Hvězdný klan si může jít, kam se jim zlíbí,“ zasyčel. „Zradili Nebeský klan. Od tohoto dne nebudou mít co do činění s našimi předky válečníky.“ Nevšímal si šokovaných vzdechů kolem sebe, některých z jeho vlastního klanu. „Hvězdný klan dovolil dvounožcům zničit náš domov. Teď se na nás dívají a nechají měsíc svítit dál, zatímco nás vyháníte. Říkali, že v lese bude vždy pět klanů, ale lhali. Nebeský klan se už nikdy znova nepodívá na hvězdy.“

S posledním mávnutím ocasu zmizel ve křoví a jeho klan ho následoval.


Článek vyšel původně na blogu poletinka1.blog.cz. Zveřejněno se souhlasem autorky.